Petr Jan Juračka: Extrémní fotograf a dobrodruh

Fotograf, filmař, přírodovědec a v nejlepším slova smyslu šílený cestovatel, o kterém bude ještě hodně slyšet. Petr nejen že skvěle fotí, ale také se rozhodně nebojí říkat ano na naprosto bláznivé projekty. Jako například výstup na K2 s Klárou Kolouchovou. A dronem. Dokáže si dělat srandu sám ze sebe a jeho přednášky na cestovatelských festivalech praskají ve švech. V rozhovoru s Matoušem se rozpovídal o vášni pro osmitisícovky, cykloexpedici podél Labe, dovolených s dětmi, focení pro National Geographic i nové knize Ostrovy Atlantiku.

Po boku Kláry Kolouchové jsi jako fotograf a kameraman lezl na nejnebezpečnější osmitisícovku K2. Přitom to byla tvoje první podobně náročná hora. Co se ti u výstupu honilo hlavou, měl jsi strach? Říkal sis klasické „na osmu už nikdy“, nebo už jsi tehdy tušil, že K2 nebude poslední?

Tak já měl permit jen do bejzu a tolerovanej jsem byl do jedničky, kam jsem se vyhrabal v pohorkách. Nicméně, tehdy mě to fakt chytlo. Všechno to kolem! Jak ty kopce, lidi, kultura. Drsnost přírody. Tohle si nelze úplně dobře představit, dokud tam nelezeš. Je to nátěr. Nešlo zůstat u jednoho kopce…

Teď už víme, že K2 poslední nebyla. Při expedici na Manaslu jsi ale od hor dostal celkem přes prsty. Co se stalo?

Kdyby přes prsty… já dostal do palice. Nesedla mi aklimatizace a otekl mi lehce mozek v důsledku výškové nemoci. To se stává i lepším borcům. Zkouším teď zjistit, jak jít naproti lepší aklimatizaci pro příští pokusy. Učím se dýchat a tak.

Chceš i tak ve vysokohorském lezení pokračovat? Co tě na tom tak láká? Je to vidina fotek, které jen tak někdo nemá a mít nebude?

O to by tak nešlo, o konkrétní fotky. Ale o focení jako takové. Teď na to fyzicky mám, jsem ve formě a baví mě to. Až budu starej, můžu konečně fotit Polabí. Jestli tady ještě nějaký bude a jestli se toho dožiju. Rád bych.

Jezdíš po celém světě, lezeš po osmitisícovkách, měl jsi možnost se podívat na místa, o kterých se většině lidí může jen zdát. Přesto tě vnímám jako jednoho ze srdcařů, kteří nedají dopustit na svou domovinu. Co máš na Česku nejraději? 

Jo jo, tak nějak to přichází s věkem. Teda, já pořád hudruju, když vidím ty lány řepky, nebo obecně hnusný pole bez pásů bylin nebo remízků. Taky mám kecy, když projíždím smrkovýma monokulturama, když vidím úplně hnusný a smradlavý hnojený rybníky narvaný prdícíma kaprama. Anebo když vidím rozrůstající se nákupáky a logistická centra místo přírody. I přes to přese všechno to tady mám rád, hlavně to naše Labe. Narodil jsem se kousek od jeho břehů, beru k němu děti na výlety. Přestože je jeho tok už hodně pozměněný člověkem, mrtvá i slepá ramena mají své veliké kouzlo.

Jel jsi dokonce s kamarádem na kole podél Labe od pramene až k jeho ústí do moře. Jak vás to napadlo? Měla tahle cesta nějaký hlubší cíl?

Prvotní impuls přišel z covidu. Tahle cesta mě napadla při první procházce po skončení karantény, šel jsem zrovna přes zdymadlo. Hned jsem mu zavolal a sdělil ideu formou hádanek. Chytl se a večer už jsme plánovali trasu. Na cestě jsme natočili krátký televizní dokument právě o proměně Labe podél jeho toku. 

Na téhle cestě jsi měl možnost pořádně otestovat barefooty od značky leguano. Jak se na takovou cyklistickou výpravu osvědčily?

Tak je jasný, že já nejsem takovej barefootovej tydýt jako ty. Do hor chodím v normálních kotníčkovejch botkách, a když už to nejde, přezouvám se rovnou do výškovejch. Ale tady jsem se bál. Jet jenom v tretrách mi přišlo riskantní, a potřeboval jsem tak ještě jedny boty, který se lehce sbalí do báglu a v kterých můžu taky ťapkat okolo kola. Ještě že tak! Mám na svém gravelu kombinované pedály, tj. na jedné straně jsou nášlapy, na druhé klasické platformy. Nejdelší denní úsek, který byl přes 200 km, jsem šlapal celý v barefootech! Přijde mi dobré to střídat, hlavně kvůli šlachám, kloubům a tak. Jistě, profesionální cyklisté už jsou na tretry úplně zvyklí, ale to já tedy nejsem.

Na jaký zážitek z cest po Česku nejraději vzpomínáš?

Těch je! Mám to velmi rád v Českém Švýcarsku, na Kokořínsku, v Jizerkách, miluju Krkonoše, Šumavu. Těch zážitků z Vysočiny! A to nemluvím o Litovelském Pomoraví, Krušných horách nebo nádherných Beskydech. Máme toho hrozně moc a je fajn, že se namísto jedné konkrétní vzpomínky vybaví celá paleta té naší zahrádky. Abych ale nezůstal jen v přírodě, předloni jsem fotil pro český National Geographic Vyšehrad a musel jsem trochu přehodnotit svůj názor na Prahu. Má svoje kouzlo. 

Loni jsi měl možnost fotit a točit na Islandu aktivní sopku. Jaký to byl pocit, lítat nad ní dronem? Nebál ses, že ti dron kvůli žáru zahučí do lávy a přijdeš o natočený materiál?

Byl to absolutní kotel! Je jasné, že prvotní obavy byly hlavně o drona, o tom žádná. Ale po nějaké hodině ve vzduchu si zvykneš a bereš to jako normálku. Když se ale přímo pod tebou začne chvět zem, nebo když propadne strop lávového tunelu a vyvalí se na tebe mrak štiplavých oxidů síry, to je teprve zážitek. Je to obří, nepopsatelný zdroj energie, ze kterého jde respekt.

S drony jsi začal lítat a fotit celkem dlouho před tím, než to začalo být cool. Co tě k tomu přivedlo?

Jednoznačně touha po ptačí perspektivě, nic víc. Potřeboval jsem ukázat lidem, jak nádherný je svět shora. Upřímně, chtěl jsem ho taky vidět i já, chtěl jsem to zažít. Všechna ta modelařina na začátku byla jen nutným utrpením na cestě za fotkou a filmem… Jak já jsem rád, že dnes už nám to lítá komerčně dobře. Nemusíme nic ladit.

Tvoje přednášky i texty mě baví mimo jiné proto, že si umíš udělat srandu sám ze sebe. Máš nějakou cestovatelskou příhodu, která v ten moment moc zábavná nebyla, ale teď zpětně je z ní skvělá historka k posezení u piva?

Tak ona je taková většina našich příhod. Vtipné se obvykle stávají až časem, kdy už člověk zhruba ví, jak to celé dopadlo. Nejvíc mě baví to, co se stalo teď nedávno kamarádům na odletu do Afriky. Jeli jako velká parta starých přátel točit film a ožrali se už na letišti v Praze, což je celkem normální stav věcí. Když byli v nejlepším, jeden z nich prohlásil: „Stejně je to chlapi škoda, že si na sebe nejsme schopný udělat někdy čas jen tak a že se takhle hezky potkáme jen, když někam letíme!“ Jeho dojímací projev však vzbudil docela nečekanou reakci: „Ty vole! Vždyť my jsme na letišti a letíme!“ No, neletěli nikam, letadlo už bylo tři hodiny pryč…

Coby cestovatele a fotografa tě zná celkem dost lidí. Jen málokdo ale ví, že pracuješ jako biolog. Na co jsi ve své vědecké kariéře nejvíc hrdý?

Heh, já jsem takovej biolog na baterky. Ale baví mě to moc. Loni jsme dotáhli popis dalšího nového druhu a teď makám na zajímavém projektu o kokořínských tůních, kterým se věnuju už sedmnáct let – to zní hrozně, co? Celou dobu sledujeme jejich přirozený vývoj v čase. Už bych to měl ale konečně dotáhnout, jak o tom teď přemýšlím. Jsem trochu ostuda.

Jak k tomu všemu stíháš ještě roli táty? Bereš děti někdy s sebou?

Moc rád. Loni jsme zvládli Azory, ale snažím se brát holky, kam to jde, i na taková ta menší dobrodružství. Teď, co chodí obě do školy, je to krapet těžší. Mají kroužky, kamarádky a doma štěně, co ještě nesmí moc ven. Těším se, co zas vymyslíme. Určitě bychom mohli zvládnout nějaký epický čundr, sjet nějakou vodu, kdo ví. Snažím se teď s nimi i trochu běhat, tak jsem zvědavý, jestli jim to zprotivím na celý život, anebo v pohybu najdou zalíbení.

Tento a další zajímavé rozhovory & tipy si můžete přečíst v elektronické podobě BAREFOOT magazínu. V tištěné podobě se na vás těší na prodejnách, nebo ve vaší nové objednávce.

Vydáváš novou knihu Ostrovy Atlantiku. Co všechno se v ní dočtu a proč bych ji vůbec měl chtít mít doma?

Mám teď radost, zrovna jsem ji de facto už dopsal, teď si hrajeme se sazbou a začínám věřit tomu, že je to zase o kus dál než moje předchozí dvě. Kniha je nejen o nejlepších fotkách mýho života, ale hlavně o příbězích, které nevymyslíš. Jsou to historky, které leckoho pobaví a taky třeba chytnou. Celé je to jeden nečekaný příběh, který by, doufám, mohl bavit.

Petrova dobrodružství můžete sledovat na Petrově webu.

Kam dál povedou vaše kroky?

• Průvodce českými značkami barefoot obuvi
• Angles: Stovky hodin poctivé ruční práce
• Leguano: vlajková loď Premium BAREFOOT a jedna z nejoblíbenějších barefoot značek světa
• Výběr správné velikosti barefoot obuvi je první krok na vaší budoucí cestě